Chladnokrevníci

Rozdíl mezi chladnokrevníky a teplokrevníky nespočívá v odlišné teplotě krve, ale v odlišném temperamentu a tělesné stavbě, v síle kostry a mohutnosti, tedy v síle a typu výkonnosti. Jméno chladnokrevníci tedy vychází hlavně z klidného, mírnějšího temperamentu, obecně charakterizovaného jako chladnokrevnost.Teplokrevníci naopak reagují ohnivěji, vznětlivěji, vzruší se podstatně rychleji než koně chladnokrevní. U drezurních a skokových koní se vyžaduje temperament a výraz, přirozeně ve vazbě na výkonnostní dispozice.Těžcí pracovní koně (tažní) nyní často nazývání „tlustí“, musí být klidní, spolehliví.Nakonec je jistě sotva možné udržet až téměř tunu vážícího koně, pokud se takový kolos splaší. Výraz „chladnokrevník“ neoznačuje plemeno, ale typ koně. Příslušníci chladnokrevných plemen jsou kostnatí, svalnatí, mohutní, někdy jsou to skutečné hory masa s velkými kopyty. Někteří z nich však při tom mají relativně suchou, ušlechtilou hlavu. Hlava, mohutná hříva a rousy připomínají robustní koně malých plemen. Před vynálezem traktoru a nákladních aut byli tažní chladnokrevníci- nazývaní „něžní obři“ – využíváni v zemědělství a dopravě. V Německu, Francii a Anglii byla vyšlechtěna četná velká a těžká plemena, a to v intencích požadavků buď jen na tažnou sílu, nebo na ovladatelnost s odpovídající pohyblivostí, tedy na vlastnosti důležité při využití  koní v lesní těžbě dřeva a obecně i v potažních pracích v horských oblastech. Od 60. let začal hrozit chladnokrevným plemenům zánik – traktory a nákladní auta byly rychlejší a efektivnější. Naštěstí se našli milovníci všech těchto plemen, nadšenci, kteří tyto chovy z tradice, radosti a potěšení nad šarmem, velkou silou a drobným charakterem koní pomáhali zachovat. Po dlouhé době se podařilo zvýšit zájem o chladnokrevné koně, jejich početní stavy se začínají stabilizovat a ojediněle i mírně zvyšovat. Mnozí rekreační jezdci se zajímají o lehká, pohyblivá chladnokrevná plemena a těžká plemena jsou znovu používána k potažným a přibližovacím pracím v lesích.